Dnes bychom vám chtěli přiblížit téma, které se dnes často diskutuje, a to je plast, respektive bioplast. Plast jako takový byl vynalezen roku 1855 a jednalo se o umělou slonovinu, chemicky nitrát celulózy. Historie bioplastů sahá daleko, taktéž ke konci 19. století, což se dnes moc neví, považují se za současnou horkou novinku v boji proti „zlým“ plastům. Bioplasty byly vyvinuty proto, aby se zabránilo plýtvaní neobnovitelnými zdroji, znečišťování planety a zvyšování uhlíkové stopy. Bohužel se nakonec neprojevily jako velká záchrana, jak jsme si prvně všichni mysleli a přáli. Bioplasty jsou dnes velmi diskutované téma kvůli jejich rozložitelnosti a zdroji, ze kterého se vyrábějí.
Vlastnosti bioplastu jsou stejné jako u klasického plastového obalu, ale liší se původem. Bioplasty se vyrábí ze znovu obnovitelných přírodních surovin, nikoliv z ropy. Surovinou může být např. kukuřičný škrob, řepný cukr, rostlinný odpad, mořské řasy i odpad z banánů.
Jejich hlavním požadavkem, s jakým byly vytvořeny, bylo neplýtvat neobnovitelnými zdroji naší planety. Bohužel ani to se neprojevilo jako to pravé. Vyvstalo několik výrazných ALE:
- ne všechny materiály jsou rozložitelné, tedy biodegradabilní, myšleno v krátkém čase. Záleží, z čeho je bioplast vyroben,
- při pěstování surovin pro výrobu některých druhů bioplastů se využívají hnojiva, pesticidy a geneticky modifikované plodiny,
- velký problém je s jejich vyhazováním – zda patří do kompostu, žlutého kontejneru nebo do směsného odpadu,
- doposud se spolehlivě neví, jak bioplasty reagují na vyšší teploty či tlaky a zda se účinně rozkládají například v mořské vodě,
- v neposlední řadě, pokud se nám dostane do ruky sáček z bioplastu a my tuto informaci nevíme, nikterak to ani nepoznáme, stejně tak se to nerozpozná ani na třídící lince.
Pro ukázku, že u každého bioplastu je situace odlišná, si představíme několik příkladů nejčastějších druhů bioplastů.
PLA
Jsou nejčastějším typem bioplastů, vyrábí se z nich obaly na potraviny, plastové lahve, nádobí i textil. Vyrábí se z polysacharidů extrahovaných z kukuřice a cukrové třtiny, které se přeměňují na kyselinu polymléčnou. A zde nastává ten výše avizovaný zmatek. PLA je kompostovatelný, ale pouze za specifických podmínek ne však v domácím kompostu a pokud se dostane do řek a oceánů, je nerozložitelný stejně jako běžné plasty. A kam s ním? Vyhodit do směsného odpadu. Pokud jej hodíme do žlutého kontejneru, na třídících linkách jej nerozliší od PET a při recyklaci by znečistil výsledný produkt.
CPLA
Je krystalická kyselina polymléčná. Skládá se z PLA (70-80 %), křídy (20-30 %) a dalších biodegradabilních aditiv. Vzniká matně bílý materiál, který vydrží bez deformace a poškození teploty do 85 °C, jedná se převážně o příbory. Tento materiál je 100 % biodegradabilní a kompostovatelný, ale opět pouze v průmyslových kompostárnách. Ale vyhazovat jej budeme do směsného odpadu, protože bychom si museli být jisti, že kompostárna v našem místě je na tento typ materiálu zařízená.
BIOPLAST, Mater-Bi
Mater-Bi je kompostovatelný granulát, který se vyrábí z kukuřičného škrobu a kyseliny polymléčné, přičemž kukuřice bývá často pěstována v nevhodných lokalitách, kde způsobuje erozi půdy. Tento bioplast je kompostovatelný v kompostérech za přítomnosti vzduchu čili i v těch domácích nebo na zahradním kompostu. V půdě zůstává až dva roky, v mořské vodě se rozloží zhruba za dva měsíce. Určitě ho tedy nedáváme do žlutého kontejneru.
Směsi bioplastů a dalších materiálů
Biodegradabilní bioplasty se používají také v kombinaci s přírodními materiály jako je např. bambus, otruby. Vyrábí se z nich obalové materiály. Tyto druhy jsou rozložitelné pouze v průmyslových kompostérech, ale pokud si nejste jisti, jestli daná kompostárna umí zpracovat bioplasty, raději je vhoďte do popelnic se směsným odpadem. Do žlutých nepatří, mohly by snížit kvalitu výsledného recyklátu.
Tedy bioplasty podle analýzy jednotlivých druhů nepatří do žluté popelnice! Degradují až znemožňují kvalitní recyklaci materiálu. Ale určit, o jaký daný typ se jedná, je pro běžného uživatele obtížné, až nemožné. A druhou slabinou je, že bioplasty sice vzniknou z materiálu, který by se asi jinak nevyužil, ale po jednom použití je nelze obnovit, tzn. skončí ve spalovně nebo se po nějaké době rozloží v přírodě, kde vzniká obrovské riziko mikroplastů.
A jaký je tedy závěr? Nelze jednoznačně říct, co je dobré, špatné, vše má své pro a proti. Jediné, co můžeme udělat, sami za sebe se zamyslet, kde máme rezervy. Zda například musíme ovoce nakupovat v jednorázových sáčcích nebo může být i bez obalu, zajít si pro kávu do vlastního hrnečku. A pokud chceme z jakéhokoliv důvodu používat bioplasty, používejme je s opatrností a spíše se přikloňme k možnosti bez obalu, tuto variantu můžeme doporučit na 100 %.
Drobností, které můžeme udělat, je totiž spousta, stačí trocha vůle. A po malých krůčcích se nám podaří pomáhat oživit a více nepřitěžovat naší přírodě.